Krušnohorské výhledy – Jelení hora

Je krásný teplý podzim, proč toho nevyužít, řekl Jsem si a rozhodl se, že si vylezu na nějaké kopečky Krušných hor a pořídím fotografie jak při západu, tak východu slunce.

To ale znamená na místě přenocovat, což zase není takový problém. Zahájil Jsem tedy přípravy. Vybral horu, prozkoumal mapy a jízdní řády a podle toho stanovil trasu. Pak už zbylo jen čekat na příhodné počasí. Příznivá předpověď se objevila z 3. na 4. října. Přesto Jsem se ještě dopoledne rozhodoval zda vyrazit, počasí totiž tady dole v Chomutově je častokrát úplně odlišné než nahoře na horách. Ale předpověď i radar dávali tušit krásného večera a i druhý den měl být bez srážek. Po polední Jsem tedy nasedl na autobus a vyvezl se do Výsluní, odkud Jsem měl naplánováno vyrazit k Jelení hoře. Ale zlákala mě zahrádka u místní hospůdky, neodolal Jsem a posilnil jsem se tedy dvěma pivy, poté nasadil batoh na záda a vyrazil směrem k vlakovému nádraží za Výsluním. Odtud Jsem pak pokračoval po turistické značce až na vrchol Jelení hory, což bylo asi osm kilometrů, cca 2 hodiny chůze. Cestou Jsem potkal krásné dva mufloní berany, kteří přede mnou křížili cestu. Na vrcholu hory mne funícího uvítal velký dřevěný kříž, s turistickou schránkou věnovanou Bohumíru Pokornému, nekorunovanému králi Krušných hor a turistickému průvodci. Po vydýchání Jsem se začal poohlížet po místě k přespání a k focení. To Jsem našel blízko pomníčku, již zmíněného Bohumíra Pokorného a krásné skalky, s výhledem na Přísečnickou přehradu. Západ slunce se blížil, slunce vyselo kousek nad Klínovcem, tak bylo třeba si včas ustlat, než se setmí. Jenže najít kousek rovného místa byl docela problém a tak jsem si ustlal pod borovičkou, hned u skalky. Poté Jsem vybalil stativ a začal postupně fotografovat. Chtěl Jsem využít zlaté hodinky, než se slunce dotkne horizontu, kdy osvětluje kraj krásnými zlatavými paprsky, protože pak už to jde rychle. Obloha se zbarví do červena a ještě chvíli po úplném západu osvětluje krajinu. Ve chvíli kdy se slunce schovalo za horizont, přísahal bych, že Jsem zahlédl nepatrný záblesk, to jak poslední paprsky šlehly k nebi. V tu chvíli začalo trochu pofukovat a bylo třeba se přiobléci. Také v té chvíli, těsně po západu se ozval první… Hluboké hrdelní zatroubení, směrem od Krištofových Hamrů, dávalo tušit, že se ozval zdejší vládce hor. Jelen, toužící a zároveň jednoznačně dominantní. Odpověď přišla v zápětí ze směru od Výsluní a pak ještě jedna ve směru od Rusové. I když už ne tak dominantní, přesto i tak rozhodná. Byl Jsem tedy obklíčen třemi vášnivými a na boj připravenými jeleny. Vyšel měsíc a hvězdy, zalezl Jsem tedy do spacáku a poslouchal vášnivé jelení troubení, které nabíralo na síle. Usnout nešlo tak jsem u toho pozoroval hvězdy a v nich křižující letadla a představoval si lidi na jejich palubách, kteří letí třeba na nějakou exotickou dovolenou, či obchodní jednání, obsluhující letušky a soustředěné piloty. Před půlnocí se začal zvedat vítr, a když jsem vyhlédl z pod celty, zjistil Jsem, že hvězdy už nevidím. Zatáhlo se a vítr začal zvláštně svištět. Najednou jako by to nebyl jeden vítr, ale hned několik malých, ale zato rychlých, ale silných větříků, které si jakoby hrály nad mou hlavou a kolem hory na honěnou. Představoval Jsem si ty větříky tak, jak Jsem je vídal kdysi malované v dětských knížkách. Do toho koncert tří rozvášněných jelenů… Bylo to krásné a zároveň děsivé… Usínal Jsem jen na chvilky, protože jako ukolébavka to opravdu nepůsobilo… K ránu se ty větříky zřejmě unavily a pomalu utichly, což se nedalo říci o vytrvalých jelenech, kteří jakoby horu obcházeli dokola a nepřestávali ve svém koncertování. Začalo svítat, ale byla mlha, nebo spíše mrak seděl na celých horách a jen místy mi nad hlavou jakoby prosvitlo modré nebe. Posnídal Jsem, udělal pár snímku stromů v mlze a pomalu se vydal z hory dolů a to za stálého troubení jelenů, které ale už ztrácelo sílu. Namířil Jsem si to na nádraží v Rusové, odkud Jsem pak vláčkem sjel zpět dolů do města. Jeleni již utichli definitivně a Já si říkal, že hora opravdu dostála svému jménu. Budu se tam muset vrátit, pro východ slunce… pro ten výhled, pro ty hvězdy…